Černá budova bez oken v Andrejevském zálivu je jedním z nejvíce zamořených míst na světě
V Andrejevském zálivu, kde se nachází bývalé uložiště vyhořelého paliva z reaktorů sovětských ponorek, došlo v únoru 1982 k závažné havárii. Dnes už velmi zchátralé a nebezpečné zařízení se nachází 55 kilometrů západně od Murmansku a přibližně 60 kilometrů od norských hranic s Ruskem.
Uložiště jaderného odpadu bylo uvedeno do provozu v roce 1961 a v roce 1982 zde došlo k havárii poté, co se v budově č. 5 uvolnila radioaktivní voda z bazénu, ve kterém byl uložen radioaktivní odpad. Likvidace katastrofy, na které se podílelo přibližně 1000 lidí, probíhala v letech 1983 až 1989. Během této doby do Barentsova moře uniklo až 700 tisíc tun vysoce radioaktivní vody a v bazénu stále zůstalo několik článků, které dnes představují velké riziko.
Zařízení pro uskladnění jaderného odpadu bylo postaveno na počátku šedesátých let vojáky stavebních brigád z centrálních asijských a kavkazských republik. Problémem byla naprostá nekompetentnost těchto vojáků pro výstavbu takto rizikového objektu.
Úložiště je součástí bývalé sovětské námořní základny 569. Rozsáhlý komplex se skládá ze dvou nákladních můstků, stacionárního kotviště, bazénů s vyhořelým palivem v budově č. 5, trojice kontejnerů pro suché skladování o objemu 1000 m3, velkého jeřábu o váze 40 tisíc tun, kontrolního stanoviště a celé řady dalších zařízení včetně ubytovacích jednotek.
Budova č. 5 obsahovala dva bazény pro skladování ocelových bubnů s vyhořelým palivem. Každý buben obsahoval 5 až 7 sestav vyhořelého paliva o hmotnosti 350 kg. Každý z bazénů měl objem 1000 m3 a kapacitu pro 2000 bubnů, které byly zavěšeny pod vodou na silných řetězech v určité vzdálenosti, aby se zabránilo zážehu nekontrolovatelného štěpení.
Voda v bazénu sloužila jako biologická ochrana. V důsledku chybně navržené konstrukce a značné korozi se bubny z řetězu uvolňovaly a často padaly na dno bazénu, kde se po mnoho let hromadily.
V ruských médiích se v minulosti objevil rozhovor s jedním z bývalých zaměstnanců, kteří vyhodnocovali rozsah poškození a dopadů události:
„Když jsem tam poprvé po roce 1989 přišel, byl jsem v šoku. Představte si obrovskou černou budovu bez oken na útesu, jejíž vstup je vyzdoben vraky těžkých tahačů, které byly dříve využívány pro dopravu paliva. Konstrukce budovy a elektrické rozvody byly v naprosto dezolátním stavu. V celém areálu byly naměřeny obrovské hodnoty radioaktivity, takže pohyb člověka bez ochranného obleku uvnitř budovy byl zcela vyloučen. Toto místo je skutečná noční můra.“
Havárie a řetězové reakce
Poprvé byl zjištěn únik z pravého bazénu v únoru 1982. Pro hledání trhlin v ocelovém plášti bylo nutné se do bazénu potopit, což bylo při hodnotách 17 000 R/h prakticky nemožné. Pro utěsnění tedy bylo do bazénu nasypáno dvacet pytlů mouky, ale únik samozřejmě pokračoval.
Úniky se postupně zvětšovaly a dosáhly hranice až 30 tun vody za den a situace začínala být kritická, protože hrozilo odhalení paliva, šíření radioaktivity a gama záření vzduchem. V dubnu 1982 byla podzemní část budovy naplněna 600 m3 betonu. Snaha se ale ukázala jako neúčinná. Aby se zabránilo gama záření, byl bazén pokryt olověnými kryty a většina paliva přesunuta do suchých uložišť.
V listopadu 1982 byl zaznamenán prudký pokles množství úniku vody na 10 tun za den. Odborníci tuto skutečnost připisují tomu, že stavba se ohnula pod hmotností olověných betonových krytů namontovaných nad bazénem, které váží tisíce tun. Později bylo zjištěno, že celá budova byla jen krok od kolapsu.
Za pravděpodobné příčiny nehody se považují zejména změny teplot ve vodě a také námraza, která trhala sváry bazénů. Původně totiž stavba počítala s ohřívačem vody, který měl udržovat konstantní teplotu, k jeho instalaci však nikdy nedošlo.
Během likvidačních prací údajně do bazénu spadli dva dělníci, o jejichž osudu není nic známo, ale lze poměrně s jistotou předpokládat, že 17 000 R/h mohli jen těžko přežít.
Při následné likvidaci velkých sudů a přemísťování paliva do trubek v suchých uložištích se podle svědectví často stávalo, že při plnění trubek byly překročeny kritické hranice hmotnosti a začal se z nádrží ozývat bzučivý zvuk. Rovněž byly pozorovány zelenomodré záblesky nad oběma bazény. To, že se jednalo o nekontrolované řetězové reakce, potvrdil fyzik Leonid Grigorievich Konobritski, který v budově č. 5 v minulosti sloužil.
Uložiště je v současné době likvidováno norsko-ruskou spoluprací a financováno mezinárodní organizací. Kritická fáze, tedy likvidace zbytku odpadu z budovy číslo 5, proběhne nejdříve v roce 2023. Dále čtěte: (Poprvé od nehody ruské rakety dorazila k ISS lidská posádka).
