Na její palubě bylo 129 námořníků. Ani jeden nepřežil. A dodnes není úplně jasné, co přesně se během posledních minut stalo. Nejzajímavější částí příběhu se přitom dotýká jejího jaderného reaktoru.

Ten se podle vojenské organizace United States Naval Institute krátce před katastrofou automaticky odstavil. A právě tím ponorka přišla o to, co jí mohlo umožnit z hlubiny uniknout, tedy o hlavní pohon.

Test po opravě

USS Thresher (SSN-593) byla první ponorkou nové třídy. Do služby vplula v roce 1961 a měla představovat další krok ve vývoji amerických jaderných ponorek. Díky jadernému pohonu nemusela pravidelně vyplouvat na hladinu kvůli doplnění paliva. Mohla dlouhodobě zůstat pod vodou a její trup byl navržen pro provoz v mnohem větších hloubkách.

V dubnu 1963 probíhaly zkoušky po opravě ponorky. Thresher se 10. dubna vydala přibližně 350 kilometrů od pobřeží Massachusetts do oblasti hlubokého Atlantiku. Na palubě nebyla jen posádka. Byli tam také technici a pracovníci loděnice. Celkem 129 lidí.

Ponorka se měla postupně ponořit do takzvané testovací hloubky, zhruba 400 metrů. Na hladině ji doprovázela záchranná loď USS Skylark. Nikdo tehdy netušil, že sleduje poslední plavbu Thresheru.

Krátce po deváté hodině ráno se začaly objevovat první náznaky problému. Pozdější analýzy záznamů systému SOSUS, který dokázal zachytit zvuky ponorek v oceánu, ukázaly změny v elektrickém systému a následné problémy s hlavními čerpadly chlazení reaktoru.

Když se reaktor vypnul

Jaderný reaktor na ponorce není jen zdrojem elektřiny. Jeho teplo vyrábí páru, která pohání turbíny a zajišťuje hlavní pohon lodi. Pokud se reaktor automaticky odstaví, řetězová reakce se zastaví a ponorka přijde o hlavní zdroj výkonu. K takzvanému scramu došlo i na palubě Thresheru.

Samotné automatické odstavení přitom nebylo poruchou. Naopak. Jde o bezpečnostní mechanismus, který má v případě závažného problému reaktor okamžitě zastavit. Pro ponorku, která se však nacházela stovky metrů pod hladinou a potřebovala co nejrychleji získat vztlak a stoupat, představoval výpadek hlavního pohonu obrovský problém. Co přesně automatické odstavení vyvolalo, však není dodnes úplně jisté.

Oficiální vyšetřování po katastrofě dospělo k závěru, že jednou z pravděpodobných příčin byla porucha v systému potrubí se slanou vodou. Vysoký tlak mohl poškodit pájený spoj a voda následně pronikla do prostoru ponorky. Mohla zasáhnout elektrická zařízení a způsobit zkrat, který vedl k odstavení reaktoru.

Jenže pozdější analýzy některé části této rekonstrukce zpochybnily. Významnou roli v nich sehrály záznamy zmíněného systému SOSUS. Podle některých interpretací nebyly známky rozsáhlého zaplavení takové, jaké by se daly očekávat při původně předpokládaném scénáři.

Jednou z alternativních možností proto je, že prvotním problémem byl výpadek elektrického systému, který následně způsobil zastavení čerpadel a odstavení reaktoru. Přesný sled událostí se už ale podařilo rekonstruovat jen částečně.

Thresher začala klesat

Ať už byl prvotní problém jakýkoli, důsledek byl zásadní. Thresher přišla o hlavní pohon a začala ztrácet schopnost dostat se zpět do bezpečné hloubky.

Posádka se pokusila použít systém nouzového vyfukování balastních nádrží. V principu jde o jednoduchý způsob, jak ponorku odlehčit a přimět ji ke stoupání. Stlačený vzduch vytlačí vodu z balastních nádrží a ponorka získá vztlak.

V hluboké vodě však systém nefungoval tak účinně, jak bylo potřeba. Při prudkém poklesu tlaku se vzduch ochlazuje a v potrubí může vznikat námraza. Ta může průtok omezit a v kritické situaci připravit posádku o jeden z posledních způsobů, jak ponorku dostat vzhůru. Proto neohrožená jaderná "mlátička" (thresher) tak pokračovala dál v sestupu.

Na hladině posádka Skylark stále slyšela její komunikaci, ale signál byl čím dál méně srozumitelný. Některé zprávy trvaly jen několik sekund. Potom přišla poslední komunikace.

Oceán ponorku rozdrtil za desetinu sekundy

USS Thresher pokračovala v nekontrolovaném sestupu a překročila svou maximální bezpečnou hloubku. Tlak vody s každým metrem narůstal. Nakonec tlakový trup nevydržel.

Ve velké hloubce došlo k implozi, při níž se konstrukce ponorky během okamžiku zhroutila dovnitř. Nebyl to klasický výbuch, při kterém se energie rozpíná ven. V tomto případě obrovský tlak okolní vody rozdrtil konstrukci ponorky směrem dovnitř. Thresher se nacházela přibližně v hloubce 730 metrů. Všech 129 lidí na palubě zahynulo.

Záchranné týmy později pomocí hlubokomořských zařízení nalezly části vraku rozptýlené na dně Atlantiku. Ponorka byla rozlomena na několik hlavních částí a její trosky spočívaly v oblasti, kde je tlak vody mnohonásobně vyšší než u hladiny.

Tragédie Thresheru však zásadně ovlivnila americké námořnictvo. Vyšetřování ukázalo, že nešlo pouze o jeden vadný komponent. Katastrofu mohl vytvořit řetězec problémů, při kterém několik relativně malých závad a omezení vedlo k situaci, ze které už nebylo úniku.

Americké námořnictvo následně vytvořilo program SUBSAFE, který zpřísnil kontrolu konstrukce, výroby, údržby a testování systémů důležitých pro správné fungování ponorek. Kontrolám začaly podléhat například potrubní systémy, elektrické rozvody, balastní systémy nebo postupy související s obnovením pohonu po odstavení reaktoru.

Zdroj: U.S. Naval Institute, National Geographic, Smithsonian Institution