Nejnovější

Sporťák s kočičíma ušima byl posledním dílkem skládačky 

V roce 1966 vyfotila americká špionážní družice v Kaspickém moři něco, co vypadalo jako nedokončený hydroplán, jenž byl ovšem větší než jakékoliv letadlo, které v té době vlastnilo USA. Zarážející také bylo, že s motory umístěnými v předu za kabinou a celkovými proporcemi by stroj rozhodně nelétal příliš dobře. Američtí agenti byli jednoduše zmateni a to celých 25 let, než se sovětský režim zhroutil.

To, co Američané tenkrát v kaspickém moři viděli, totiž nebylo letadlo, ale ekranoplán. Tedy něco mezi lodí a letadlem. Tento zlověstně vypadající stroj byl vyroben pro bleskový transport vojáků k invazi do Evropy a mohl nést dokonce i šest jaderných hlavic. Stroj tak mohl zcela nepozorovaně (létal těsně nad hladinou, kde radary nejsou schopny detekce) přepravovat vybavení nebo jednotky rychlostí až 480 km/h při teoretické efektivitě, které nedosáhne žádné transportní letadlo na světě.

Efektivnější jsou pouze lodě, které oproti ekranoplánu mohou nést i dvojnásobný náklad, ovšem v rychlosti, o kterou šlo nejvíce, se s ekranoplánem nemohly měřit. Rusové dokonce postavili i verzi přibližně 1,5 krát větší než Boeing 747, která byla poháněna osmi obřími tryskovými motory a mohla nést až šest jaderných hlavic.

Dynamický přízemní efekt

Ekranoplán je vozidlo, které je navrženo tak, aby dosáhlo trvalého letu nad hladkým povrchem (obvykle nad mořem) tím, že využívá půdorysu a aerodynamické interakce mezi křídly a povrchem. Tento efekt, který funguje v podstatě jako vzduchový polštář, je však možné využít pouze do výšky ne větší než 4 metry.

Design ekranoplánu MD–160 byl prací známého sovětského inženýra Rostislava Evgenieviche Alexeeva, který pracoval pro sovětský ústřední útvar pro vývoj křídlových lodí.

MD-160, taktéž známý pod přezdívkou „Příšera z Kaspického moře“ byl jediným exemplářem svého druhu. Tento obří 550 tunový stroj měřil 73,1 metrů na délku a 19 metrů na výšku. S rozpětím křídel 43 metrů byl větší než většina dnešních dopravních letounů. MD–160 byl schopen nést až 137 tun vojenských jednotek a techniky, včetně šesti jaderných raket. To vše při rychlosti až 480 km/h, které v případě klidné hladiny moře dosahoval díky osmi proudovým motorům Kuznetsov NK-87 s tahem 130 tisíc Newtonů. Tyto motory, které byly umístěny v předu za kabinou, poskytovaly dostatečný tah proto, aby se mohl obří stroj odlepit od mořské hladiny a cestovat ve výšce 4–5 metrů nad úrovní moře.

Zatímco tento typ vozidel představuje vysoce účinný způsob přepravy nákladu na dlouhé vzdálenosti, MD-160 měl ve své využitelnosti značné trhliny. Stroj byl velice obtížně manévrovatelný a vzhledem k jeho váze byly problematické i jeho vzlety. Princip dynamického přízemního efektu, na kterém celá konstrukce stroje stála, se projevuje naneštěstí až když je letoun venku z vody, což při některých povětrnostních podmínkách jednoduše nebylo možné. Ekranoplán tak musel vždy vzlétat do větru, podobně jako někteří ptáci.

Zejména obří váha a již zmíněná nízká úroveň manévrovatelnosti způsobily, že by Ekranoplány v případě konfliktu představovaly pro západní letouny něco jako kachny sedící na vodě. Ekranoplán však zcela bezmocný nebyl. Jeho arsenál totiž tvořily protilodní řízené střely Moskit P–270 a dvě 23 milimetrová děla ve věži na zadní části ekranoplánu.

Navzdory vážným nedostatkům sovětské vedení projekt ekranoplánů podporovalo až do pádu Sovětského svazu. Druhý MD-160 určený pro účely polní nemocnice byl hotový z devadesáti procent. Další ekranoplán 30 GE-90 Orlyonok byl zadán do výroby a jeho účelem bylo posílit černomořskou flotilu. MD-160 je v současné době zakotven v námořní stanici v Kaspijsku.

Autorský článek, další zdroj: stoplusjednicka.cz, www.e15.cz