Nejnovější

Sporťák s kočičíma ušima byl posledním dílkem skládačky 

V Sovětském svazu vznikala ve třicátých letech minulého století celá řada zajímavých vojenských projektů. Jedním z nich bylo opancéřované vznášedlo, které mělo být pilířem bleskových útoků na moři i pevnině. Konstruktéři během jeho vývoje využili platformu prvního sovětského civilního vznášedla L-1.

Vůbec první úspěšné experimenty s technologií vozidel na vzduchovém polštáři se v Sovětském svazu datují do první poloviny třicátých let 20. století. Za vznikem prvního civilního vznášedla stál inženýr a designér Vladimír Levkov. V roce 1934 ve své laboratoři navrhl a postavil první vznášedlo s označením L-1. Po úspěšných testech se pustil také do návrhu vojenské verze L-5, navržené pro bleskové operace.

V roce 1937 zahájila skupina inženýrů z moskevských leteckých závodů vývoj prvního vojenského vznášedla. Opancéřovaný tank na vzduchovém polštáři byl stavěn podle Levkovy dokumentace a pro jeho konstrukci byla využita platforma vznášedla L-1.

Vrtule, které by vznášedlo udržovaly ve vzduchu, byly situovány poněkud nezvykle uvnitř dvou vertikálních tunelů. O jejich pohon se měla starat dvojice leteckých motorů M-25 o celkovém výkonu 1450 koní. Vozidlo o váze osm tun bylo navrženo pro pohyb ve výšce kolem 25 cm nad povrchem a mohlo dosáhnout maximální rychlosti 120 km/h. Palubní výzbroj měl tvořit kulomet ráže 7,62 mm, který byl umístěn v zadní části.

Konstruktéři ve vznášejícím se tanku viděli výrazný potenciál, protože se mohl snadno pohybovat v bažinatých a písečných oblastech, stejně jako na vodě. Koncem roku 1937 vznikla maketa tanku v měřítku 1.4. Projekt ale nedostal podporu vysoce postavených armádních činitelů a konstruktéři ho museli ukončit. Dále čtěte: (Tento sovětský těžký bojový kluzák skutečně létal. Do vzduchu mu musel pomáhat bombardér Tupolev).