Víte, co jsou kazítka nebo záměrné zastarávání? Rozhodně nejde o konspirační teorii
Jeho prostřednictvím výrobci zkracují životnost nebo potenciální použití výrobku od jeho vzniku s cílem zvýšit tempo náhrady zařízení. Nevěříte? Možná byste si měli přečíst řádky níže.
Dvacáté století bylo epochou neuvěřitelné nezodpovědnosti. Nikdo už nechtěl být odpovědný ani za svůj vlastní osud, ani za své zdraví. Pokud člověk onemocněl, byla to zátěž. A tak se problém měl vyřešit co nejrychleji – za pomoci pilulek, skalpelů nebo laseru. Ale ne vždy se to podařilo, jak víme.
„Neexistuje pilulka k navození štěstí. To spolu se spokojeností může vzejít jen z nás samotných. Nepomáhá nám k tomu ani materiální přebytek, ani shromažďování a vlastnění stále více věcí,“ konstatoval před pár lety spisovatel Michael Morris, který na sebe upozornil zejména světovým bestsellerem s názvem Co nesmíte vědět.
Výrobky staré několik desítek let vydržely víc
Poukázal na to, že i když máme k dispozici technologie a znalosti k sestrojení přístrojů, jež by vydržely věčně, víme a osobně jsme si mnozí i vyzkoušeli, že žádný výrobek dnes nijak dlouho nevydrží. Na místě je tedy se ptát - proč?
„Produkty, které se vyráběly před dvaceti a třiceti lety, byly podstatně kvalitnější a měly delší životnost než cokoli z toho, co si pořizujeme v obchodech nyní. Průmysl záměrně vyrábí odpad,“ nemilosrdně konstatuje Morris. Pokud by se to někomu zdálo hodně přitažené za vlasy, věřte, že celý tento jev má dokonce i svůj odborný termín: záměrné zastarávání.
Zástupci firem Osram, Philips, International, Tungsram a další podnikatelé v Ženevě založili 24. července 1924 akciovou společnost Phoebus. Tam vznikla dohoda, že žárovky těmito firmami vyráběné měly namísto 2 500 hodin svítit pouhých 1 000 hodin. Proč? Cíl byl jasný – zvýšit tím obrat a vydělat víc peněz.
Levné výrobky zvyšují prodej. Že se brzy rozbijí? To (zatím) nevadí
Od té doby průmysl, podle Morrise, dál již i pod vlivem globalizace produkuje veteš. Manažeři to odůvodňují tím, že se levné výrobky lépe prodávají. „Jak by ne, když většina spotřebitelů záhy pozná, že všechny toustovače bez ohledu na jejich cenu či značku fungují na stejném principu a pokazí se plus minus po stejné době. Když si někdo pak chce dát přístroj opravit, zjistí, že je vyroben záměrně tak, aby se už oprava nevyplatila,“ napsal mimo jiné autor k dané problematice v knize A jde se na to.
Poukázal i na fakt, že trend nezasahuje jen do elektrotechniky. Podobná motivace vedla prý i výrobce zubních past k tomu, aby zvětšili otvor tuby. Při lehkém stisku z ní vychází více pasty, než je k vyčištění zubů potřeba. A tím výčet nekončí.
„Několik desetiletí jsou patentovány také takřka nezničitelné nylonové punčocháče, které však nikdo nedistribuuje – přestože existují. Přitom si někdo dal práci a spočítal, že kdyby se neuplatňovalo plánované zastarávání, ročně by se ušetřilo kolem deseti milionů tun odpadů a více než 100 miliard euro by mohlo jít na jiné účely. Takto jen v Německu jde každé desáté euro na vrub tomuto jevu,“ popsal Morris.
Lidstvo dělá kroky zpět, místo dopředu
Není tedy divu, že panuje názor, že v mnoha oblastech života se lidstvo vyvíjí směrem zpátky. Touha po spotřebě vede k posedlosti levnou technikou a současně nás dobrovolně vydává ke zranitelnosti. „Předáváme už automaticky všechny možné osobní informace koncernům a vládním úřadům, které s námi díky tomu mohou efektivněji manipulovat,“ varuje známý autor bestselleru. Asi není bez zajímavosti, že knihu původně odmítala přijmout do prodeje i velká knihkupectví například v Německu.
Přitom, možná i na základě našich osobních zkušeností z posledních let, se podle všeho Morris nepouští do nějakých neověřených vyfantazírovaných konspiračních teorií. Jev řízeného „zastarávání“, který popisuje, totiž pocítil už nejeden z nás. To, když jen pár týdnů po konci záruky nějaký přístroj prostě přestane fungovat. Nezbývá, než vyrazit do obchodu koupit nový. A je jedno, jestli se jedná o mobilní telefon, počítač nebo mixér.
První se tím začali zabývat Francouzi
Všimli si toho i francouzští zákonodárci, a tak před časem rozhodli, že výrobcem naprogramované zkrácení životnosti výrobků zakážou. Hrozit za to měly pokuty či pobyt ve vězení. Vše se rozhýbalo na základě doporučení francouzské vládní agentury ADEME, která má na starosti problematiku životního prostředí a energetiky. O tom, zda je však zákaz uplatňován skutečně v praxi, média dosud neinformovala.
Důležitým krokem vpřed ale bylo už to, že to něco, co výrobky úmyslně kazí, francouzští politici definovali. Dochází k tomu, pokud: „Plánované zastarávání je soubor opatření, kterými výrobce zkracuje životnost nebo potenciální použití výrobku od jeho vzniku s cílem zvýšit tempo náhrady zařízení. Tyto techniky mohou zahrnovat úmyslně vytvořené vady, slabou konstrukci, naprogramované ukončení nebo zkrácení životnosti, technická omezení, omezení možností opravy nebo nekompatibilitu.“
Výrobci „kazítka“ stejně nepřiznávají
Háček je v tom, že až dosud nikdy žádný výrobce nepřiznal a zřejmě ani nepřizná, že jakkoliv předem negativně ovlivňuje celkovou životnost výrobku. A podle některých techniků to nemusí být rovnou tím, že by dovnitř montoval nějakou „záměrně špatnou součástku“ s časovým spínačem, která sepne pár dnů po uplynutí záruky. Přímé důkazy o existenci takového „kazítka“ navzdory vytvořené definici prostě prý neexistují. V ruce ji nikdo nikdy nedržel. Přesto nejde o zcela vymyšlený jev. Zkrátit životnost se totiž dá i jinými, méně nápadnými způsoby. Dokonce primárně ani nemusí jít o úmyslné zkrácení životnosti.
„Stačí se například podívat na výrobní proces některých televizorů, při kterém se používá pro zapájení součástek takzvaná proudová vlna. Při ní se vše zahřeje na vysokou teplotu. To samozřejmě vede k požadovanému natavení pájidla, ale i k ohřátí součástek, přičemž některé nemají vysokou teplotu příliš v lásce. Jak přesně se sníží jejich životnost, vám opět nikdo neřekne. Celý proces je však výrobně natolik jednoduchý a levný, že se masově využívá i přes uvedené riziko,“ uvedli například redaktoři na webu Technet k vysvětlení celého jevu.
Rychle se kazící výrobky se odrážejí i na množství světových odpadů
Podle nich další možností, jak efektivně ovlivnit celkovou životnost výrobku, je též poddimenzování jednotlivých klíčových součástek.
Pravdou tak ale je, že opakovaná nutnost pořizování si nových věcí klade důraz i na to, co s nimi po ukončení jejich životnosti. Množství produkovaných odpadů je totiž stále závratnější.
„Pokud budeme pokračovat v kácení lesů, v agresivní těžbě surovin a znečišťování životního prostředí stejným tempem a rozsahem, bude Země za několik desetiletí neobyvatelná. Odborníci a ekologické organizace varují, že planeta bude takto vyčerpaná již v období 2040 až 2100,“ uzavřel poněkud chmurně téma v jedné z kapitol své knihy Michael Morris. (Dále čtěte: Samsung představil další novinku: Ohebný telefon).
