Letecké palivo z vody a vzduchu je na světě. Snad je to dobrá zpráva i pro automobily
Udržitelné letecké palivo je něco, na čem vědci v posledních letech hodně pracují. Už v prosinci 2006 létal bombardér B-52 7 hodin na směs 50/50 tradičního leteckého paliva a syntetického paliva zvaného Syntroleum. A podle Mezinárodní asociace leteckých dopravců do roku 2022 více než 450 000 komerčních letů 50 leteckých společností částečně využívalo takové palivo, i když je zatím nejméně dvojnásobně dražší než tradiční letecké palivo.
Společnost AirCompany ale nyní přišla s palivem AirMade, které se liší v tom, že jde o tzv. „drop-in“ petrolej, který vůbec nevyžaduje mísení s fosilními palivy. Konverzní reaktor navíc potřebuje jen oxid uhličitý, kterého je vlastně všude dost. A firma už toto syntetické palivo vyrábí dokonce sériově a má na něj už velké zakázky od leteckých společností. Například firma Virgin Atlantic chce nakoupit 100 milionů galonů během 10 let. Společnost Jet Blue chce během pěti let pořídit 25 milionů galonů a další letecká firma Boom Supersonic plánuje ročně ve svém programu Overture Test Flight Program spálit 5 milionů galonů tohoto nového syntetického paliva.
Všechno už je navíc úspěšně otestované. Loni v létě Air Company, Air Force Research Laboratory a Hsu Foundation spolupracovaly na realizaci zkušebního letu na bezpilotním letadle, které letělo čistě na palivo AirMade. A tak se není co divit, že teď má o toto syntetické palivo zájem i americké letectvo pro svá letadla.
Kromě toho, že půjde o bezemisní létání, vidí totiž letectvo v tomto syntetickém palivu ještě jednu obrovskou výrobu. Nepotřebovalo by totiž zásobování a palivo pro své stroje by si mohlo vyrábět zkrátka přímo na základnách. Není k tomu totiž potřeba nic jiného, než technologie k zachycování uhlíku ze vzduchu a reaktor. Společnost AirCompany by prostě letectvu dodala jen svoje modulární reaktory.
A jak tato technologie tedy vlastně funguje? Reaktor společnosti Air Company je pokročilou variantou tzv. Fischer-Tropschovu procesu, vyvinutému v roce 1925, který zahrnoval přeměnu oxidu uhelnatého a vodíku na plyn zvaný syngas, který se pak zkapalňuje pomocí kovových katalyzátorů pod vysokým tlakem při vysoké teplotě. Během 2. světové války tuto technologii využívalo nacistické Německo k přeměně svých bohatých zásob uhlí na palivo pro svá pozemní vozidla.
Reaktor společnosti Air Company zjednodušuje tento proces tím, že přeskakuje konverzi mezi pevnou látkou a plynem a místo toho běží na vodík a zachycený oxid uhličitý. CO2 je zachycován, typicky z průmyslových areálů, a chlazen, natlakován, zkapalněn a nakonec uložen do nádrží. Plynný vodík se získává na místě elektrolýzou vody, přičemž se vodík, který spotřebovává reaktor, odděluje od kyslíku. V podstatě jednoduché. A co víc, oxid uhličitý, který se spotřebuje při výrobě syntetického paliva, uleví naší atmosféře.
Komerční i vojenské létání má tak dobře našlápnuto k zelenému palivu, které je schopné pohánět obrovské cestovní stroje i rychlé stíhačky, které jsou známými žrouty paliva. Snad je to i naděje pro automobilový průmysl, kde by syntetická paliva do značné míry zachránila spalovací motory a ulevila všem motoristům, kteří si z nejrůznějších důvodů nikdy nepořídí elektrické auto.
Autorský článek, další zdroj: The Hill
