Pozor, vyletí ptáček! Zavzpomínejte s námi na fotografování za socialismu
O tom, že nešlo o problematiku okrajovou, svědčí i seriál Inženýrská odysea Jiřího Dietla (v té době masově sledovaný). Tam byl průmyslový vyzvědač z Japonska, který kradl převratné technologie. Samozřejmě – za pomoci fotoaparátu, kterým si pořizoval kopie dokumentů.
Fotografie a fotoaparáty pomáhaly v době socialismu i jinak (nezapomínejte, že v té době nebylo samozřejmostí pro každého, že si cokoli hned vyfotí mobilním telefonem jako dnes). Množily se snímky z časopisů Bravo a dalších dovezených ze Západu, fotky skupin a zpěváků. Sloužily i k rozšiřování choulostivějších fotografií z oblasti erotiky i pornografie.
Čekání na fotografie trvalo i dlouhé týdny
Ofotit něco takového ale byla záležitost spíš na několik dnů. Musel se koupit film, vyfotografovat to, co bylo třeba, pak ho odnést do provozovny k vyvolání (když šlo o něco zakázaného, vyvolávali si to někteří jedinci doma ve vlastní fotokomoře), a až pak se radovat z výsledku. Nebo taky ne – protože se mohlo ukázat, že snímek prostě nevyšel. Dnes to víme ihned – tehdy se muselo čekat. Není divu, že pro mnohé byl okamžik fotografování malou slavností.
K fotografovi se chodilo v obcích a městech, když se slavily narozeniny, narodilo se dítě, uskutečnily se zásnuby nebo svatba. Ateliéry fotografie občanů pak ukazovaly dalším lidem ve svých výlohách, a tím tak sloužily i trochu jako informační služba v tom, že prozrazovaly, kdo se vdal, oženil, co měl na sobě, komu se narodilo dítě, komu je podobné. Mladé ženy se nechávaly fotit, aby měly vzpomínku na období půvabných let. Později, od konce 70. let, hojně navštěvovali fotografické ateliéry také první Vietnamci, kteří do Československa přijeli. Nechávali se pro své příbuzné doma fotit se vzduchovkami v ruce či na babetách.
Čím se fotívalo?
Pokud dítko projevilo zájem o fotografování, většinou první fotoaparát, který dostalo, byl značky Pionýr. Jednalo se o bakelitový přístroj na svitkový film, který stával 65 Kčs, později něco do 200 Kčs. Byl tedy cenově dostupný téměř pro všechny. Fotografie se z něj daly pořídit v rozměrech 6 krát 6 nebo 4,5 krát 6 cm. Byli lidé, kteří s tímto levným fotoaparátem udělali sobě i druhým hodně radosti, každopádně ke kvalitním fotkám se s ním dostat nešlo.
Kdo dbal a toužil po něčem lepším, dozajista měl legendární dvouokou zrcadlovku značky Flexaret. Tenhle foťák se začal vyrábět už na sklonku války v přerovské Optikotechně, po znárodnění v národním podniku Meopta. Stával několik stovek, ale byl lehce obsluhovatelný, takže fotky z něj byly na tehdejší dobu pěkné. Ostatně, i světoznámí cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund na něj nedali dopustit. Přesto se tenhle přístroj přestal vyrábět v roce 1970.
Ruské fotoaparáty
Levné a spolehlivé fotoaparáty se objevovaly na našem trhu i z dovozu. Pochopitelně z dovozu od našich socialistických přátel. Nejvíce logicky ze Sovětského svazu. Jednoduchá zrcadlovka Ljubitel 2 a Směna na kinofilm byly fotoaparáty určené spíše amatérům, náročným amatérům se pak nabízel Kijev 4 a dokonce i kamera Lada.
Domácí komory
Jak už bylo uvedeno výše, mnoho lidí se pokoušelo vyvolávat si fotofilmy doma vlastními silami. Kupovali si k tomu do černé komory (třeba v koupelnách) vývojku, ustalovač, speciální misky, ve kterých fotky v těchto tekutinách máčeli, zvětšovák, leštičku. Ten, kdo neměl prostor a možnost (a třeba i chuť), musel se spoléhat na provozovny, které fotky vyvolávaly na zakázku. V 70. letech jimi ročně prošlo kolem milionu a čtvrt filmů. Jak fungovaly rušičky v Československu? Místo Husákova projevu bylo slyšet jen: týtýtátá.