O sestrojení jaderné bomby usilovalo již hitlerovské Německo. Tragické zkušenosti s využitím atomové síly má lidstvo už 77 let
O sestrojení jaderné bomby usilovalo již hitlerovské Německo, reálnou podobu získalo ve čtyřicátých letech minulého století ve Spojených státech. Tým fyziků soustředěný pod vedením Roberta Oppenheimera v laboratořích v Los Alamos v rámci projektu Manhattan rozklíčoval principy štěpné reakce, kdy se klasickou výbušninou vytvoří nadkritické množství štěpného materiálu (uranu, plutonia) a při vzniklé řetězové reakci dojde k uvolnění obrovského množství energie v podobě tlakové vlny, tepelného a ionizujícího záření, radiace a elektromagnetického impulsu.
Výsledkem projektu byl 16. července 1945 první pokusný jaderný výbuch v poušti u města Alamogordo.
Nasazení v Japonsku
O několik týdnů později došlo k nasazení této zbraně ve válečném konfliktu v Japonsku. V Hirošimě 6. srpna 1945 shodily bombardéry B-29 uranovou bombu nazvanou Little Boy, za další tři dny plutoniovou bombu „Fat Man“ na Nagasaki.
Oba výbuchy zabily okamžitě na 130 tisíc lidí, dalších nejméně sto tisíc umíralo následně v průběhu týdnů i let. Ukázalo se, že atomová bomba na rozdíl od klasické výbušniny působí nejzhoubněji především uvolněním radioaktivních látek a radioaktivním spadem. Přestože je radioaktivita zastoupena asi deseti procenty na celkově uvolněné energii, záření má ničivé účinky i na další generace.
V Japonsku šlo zatím o jediné použití jaderných zbraní za ozbrojeného střetu a proti civilnímu obyvatelstvu.
Vodíková bomba
V období tzv. studené války se pak rozpoutaly závody v jaderném zbrojení. V roce 1949 měl plutoniovou bombu i Stalinův Sovětský svaz.
Na začátku padesátých let obě jaderné mocnosti otestovaly vodíkovou bombu. V Sovětském svazu vznikala i nejmohutnější vodíková bomba, která měla mít původně sílu 100 megatun, nakonec to bylo 57 Mt. (Pro srovnání v Hirošimě šlo o cca 18 kilotun TNT).
Závody ve zbrojení vyvolaly ohromnou vlnu odporu proti ničení životního prostředí i ohrožování samotné existence lidstva. Jako důsledek mezinárodní reakce, ale i limitů předpokládaného válečného využití postupně skončily jaderné testy a vývoj se zaměřil na stále sofistikovanější zbraně – multihlavice, neutronové bomby apod.
Jaderné zbraně postupně vyvinuly další země – Velká Británie, Francie, Čína, Indie, Pákistán, Severní Korea, Izrael, o jejich výrobu usiluje Írán. Nicméně podle údajů z roku 2019 vlastní 90 procent jaderného arzenálu Rusko a USA.
Na rizika využívání jaderné energie i pro mírové účely upozornila především havárie v Černobylu, ať už ji způsobila lidská chyba nebo třeba živelná pohroma.
Téměř současně s prvním použitím jaderných zbraní začala být diskutována otázka jejich slučitelnosti s normami mezinárodního humanitárního práva (válečného práva). Červený kříž od počátku zastával názor, že jejich použití pravidlům pro vedení válek odporuje (toto stanovisko je opakovaně podporováno rezolucemi Mezinárodních konferencí ČK).
Legalita hrozby
Významným se stal posudek Mezinárodního soudního dvora "Legalita hrozby nebo použití jaderných zbraní" (1996), který byl zpracován na základě požadavku Valného shromáždění OSN a Světové zdravotnické organizace. Mezinárodní soudní dvůr zjistil, že eventuální použití jaderných zbraní podléhá pravidlům mezinárodního humanitárního práva. Dále konstatoval, že jejich ničivé účinky "nemohou být omezeny v prostoru ani v čase" a nalezl, že jejich případné použití by "obecně odporovalo pravidlům mezinárodního práva aplikovatelného v ozbrojených konfliktech, zejména principům a pravidlům práva humanitárního." Nedal však odpověď např. na otázku, zda by použití jaderných zbraní bylo přípustné např. jako represálie v reakci na použití těchto zbraní druhou stranou ozbrojeného konfliktu, pokud by přitom byla dodržena pravidla humanitárního práva.
V roce 2017 byla na půdě OSN sjednána Smlouva o zákazu jaderných zbraní, a podpořena 122 hlasy, která smluvním stranám zakazuje nejen použití, ale i vlastnictví těchto zbraní. Nicméně jaderné mocnosti ani jejich spojenci (včetně České republiky) přijetí smlouvy nepodpořily a dosud nejsou ani mezi jejími signatáři.
Autorský článek, další použité zdroje: JUNG Robert, Jasnější než tisíc sluncí, MF 1965
Car-bomba: Největší jaderný výbuch v dějinách, Epocha 12. 5. 1922
Jaderné zbraně z pohledu mezinárodního humanitárního práva.
