Nejnovější

Sporťák s kočičíma ušima byl posledním dílkem skládačky 

Sgt/P James Allen Ward VC byl příslušníkem novozélandské 75. peruti se základnou Feltwell v hrabství Norfolk, kde působil ve funkci druhého pilota dvoumotorového bombardéru Vickers Wellington Mk.IC. Tento letoun byl neobvyklý takzvanou geodetickou konstrukcí, která vznikla snýtováním hliníkových profilů do prostorového tvaru, takže vznikla lehká, neobyčejně pevná kostra, mimořádně odolná proti poškození. Aerodynamický tvar jí dával plátěný potah. 

Svůj první bojový let provedl 16. června 1941 pod velením kanadského kapitána S/L Reubena Widdowsona. Cílem náletu 15 bombardérů byl německý Düsseldorf. Během následujících měsíců provedl pod tímto velitelem dalších pět rutinních bojových letů. Výjimečná byla šestá mise, 7. července 1941, jejímž cílem byl Münster.

Deset Wellingtonů bez problémů vzlétlo a odbombardovalo. Problémy začaly cestou zpět. Nad Zuiderským jezerem, těsně u holandského pobřeží, byl Wardův bombardér napaden noční stíhačkou Messerschmitt Bf 110. Palba kanonů a kulometů zasáhla pravou nádrž, proděravěla ji a způsobila požár pravého motoru.

Noční přestřelka na obloze

Přestože byl zadní střelec Sgt. Allan Box při útoku zasažen do nohy, jeho odvetná palba našla cíl. Stíhačka se musela odpoutat s plameny šlehajícími z jednoho motoru a ve vývrtce padala k zemi. Střelci byla přiznána jako pravděpodobný sestřel.

Kapitán se snažil motor uhasit vestavěným hasicím systémem. Bohužel neúspěšně. Další členové osádky prorazili otvory v plátěném potahu trupu a pokusili se šlehající plameny uhasit ručními přístroji, ale motor byl daleko od trupu a hasivo strhával proud vzduchu.

Kapitán Widdowson nařídil osádce opustit letoun, ale jeho druhý pilot Ward navrhl, že vyleze na křídlo a zadusí oheň plachtovinovým krytem motoru, složeným v trupu. S připnutým břišním padákem se protáhl astrokopulí na hřbetě letounu. K sestupu na křídlo využil otvory, které radista s navigátorem prorazili požární sekerou do potahu.

Aby ho proud vzduchu nestrhl z křídla, musel vždy prokopnout potah a zapřít se o geodetickou konstrukci. Nutno říci, že pokud by šlo o letoun s celokovovým potahem, podobný způsob by nepřicházel v úvahu. Celou dobu byl jištěný popruhem ze záchranného člunu „dinghy“, který držel navigátor Sgt. Lawson.

Nakonec se mu podařilo dosáhnout motoru a plachtou ucpat otvor, kterým dovnitř proudil vzduch přiživující oheň. Když plameny pohasly, nacpal plachtu do otvoru a pomalu se vracel zpět. Přes koženou kombinézu a rukavice utrpěl popáleniny, byl promrzlý a vyčerpaný. Ostatním se podařilo vtáhnout ho zpět do letounu.

Nápor vzduchu plachtu později odfoukl, ale oheň se znovu nerozhořel. Wellington doletěl nad základnu Newmarket, kde provedl nouzové přistání s jedním motorem, bez funkčních klapek a brzd. Kvůli těmto závadám při výběhu přejel celou dráhu, narazil do plotu a musel být odepsán. Nicméně osádce se nic nestalo.

Velitel peruti W/C Cyril Kay navrhl S/L Widdowsona na záslužný letecký kříž DFC, zadního střelce Sgt. Boxe na záslužnou medaili DFM a Sgt. Warda na nejvyšší vyznamenání Victoria Cross. Nadřízení návrh DFC a DFM odsouhlasili hned. Wardův Victoria Cross musel potvrdit osobně král, takže to trvalo trochu déle. Byl to první ze tří Křížů královny Victorie, které příslušníci novozélandského letectva za druhé světové války získali. Ward byl povýšen do hodnosti Sergeant Pilot (Sgt/P) a jeho hrdinskému výkonu i vyznamenání byl věnován článek v London Gazette ve vydání z 5. srpna 1941.

Premiérův obdiv

Vyznamenání Jamesu Wardovi předával osobně premiér Churchill. K dekoraci se váže příhoda dokumentující Churchillův obdiv k osobní statečnosti. Když předával dekoraci a viděl Wardovy rozpaky, poznamenal: „ … asi se cítíte skromně a rozpačitě v mé přítomnosti …“  Nesmělý Ward vykoktal jen: „Ano, pane.“ Churchill odpověděl … „Tak si asi umíte představit, jak skromně a rozpačitě se cítím já ve vaší.“

Sgt/P Ward dostal po svém návratu k peruti osádku a stal se kapitánem bombardéru Wellington. Jeho prvním náletem v nové funkci byl Brest. Mise proběhla bez incidentu.

Osudným se mu stal další nálet na přístav v Hamburku 15. září 1941. Po odhození bomb byl jeho Wellington napaden noční stíhačkou a poškozen. Kapitán Ward nařídil osádce opustit letoun, což se podařilo jen dvěma mužům, kteří skončili jako váleční zajatci. Potom se Wellington zřítil se zbylými čtyřmi muži na palubě.

Smutným paradoxem je, že Ministerstvo letectví doporučilo novozélandské vládě Warda stáhnout z operačních letů a využít ho jako nositele Viktoriina kříže k propagandě, náboru nových letců nebo jako instruktora. Náčelník štábu novozélandského letectva, podepsal souhlas 15. září 1941, přesně v den Wardovy smrti.

Sgt/P James Allen Ward VC byl se svými muži pohřben na německém civilním hřbitově. V Británii byl veden jako nezvěstný (Missing In Action) do srpna 1942, kdy Červený kříž potvrdil jeho smrt v troskách bombardéru. Po válce byly jeho ostatky exhumovány a s vojenskými poctami uloženy na britském vojenském hřbitově Ohlsdorf v Hamburku. Čtěte také: Nafukovací letadlo pro agenty a sestřelené piloty.

Zdroj info: Britain at War issue 115; Norman Franks, The Story of 75 Squadron RNZAF 1916–1990, Auckland 1991; Thompson, New Zealanders with the RAF, Wellington 1953.