Nejnovější

Sporťák s kočičíma ušima byl posledním dílkem skládačky 

Historie zná pouze dvě ženy, které si vystřílely titul leteckého esa. První, které se to podařilo, byla nebezpečně hezká...nebo nebezpečná a hezká? Posuďte sami.

Lidia Vladimirovna Litvjak, přezdívaná Lili nebo Lilja. Narodila se v Moskvě 18. srpna 1921 v židovské rodině. Její otec byl během stalinských čistek zajat jako "nepřítel lidu", odvlečen do lágru a v roce 1938 popraven.

Lidii se podařilo dostat na střední školu. Ve 14 letech vstoupila do aeroklubu. V 15 zvládla první sólo na cvičném dvojplošníku Polikarpov U-2. Dokončila Chersonskou leteckou školu a později se stala instruktorkou. Do vypuknutí války vycvičila 45 pilotů.

Po napadení Sovětského svazu se snažila dostat k bojové jednotce, ale byla odmítnuta, kvůli nedostatku zkušeností. Povedlo se jí to až na druhý pokus, když si v pilotním deníku "přidala" zhruba 100 letových hodin. V létě 1942 byla přidělena k 586. ženskému stíhacímu leteckému pluku pod velením Mariny Raskove, kde se přeškolila na Jak-1.

První ženské eso

V září byla převelena k mužskému 437. stíhacímu pluku bojujícímu u Stalingradu. Při svém třetím letu 13. září 1942 si otevřela skóre sestřelením Junkersu Ju-88. Vzápětí přidala Messerschmitt Bf 109G-2 od stíhací eskadry JG 53, který pilotoval Erwin Meier, nositel Železného kříže a eso s 11 sestřely. Byly to první sestřely, kterých kdy dosáhla žena.

Meierovi se podařilo z hořícího letadla vyskočit a vzdát se sovětským vojákům. Požádal, zda by mohl vidět svého přemožitele. Když uviděl drobnou blondýnku, myslel si, že si z něho dělají legraci. Ale Lili popsala detaily souboje, které nemohl nikdo jiný znát. Meierovi došlo, že ho skutečně sestřelila ona. Téměř se zhroutil.

14. září poslala Lilja k zemi další stodevítku a 27. září se sestřelením bombardéru Ju-88 a doprovodné Bf 109G-2 stala prvním ženským esem. 

Vzestup a pád

V lednu 1943 byla s Káťou Budanovou přeložena k 296. stíhacímu pluku, později přejmenovanému na 73. gardový, pod velením Nikolaje Baranova. 11. února rozšířila skóre o střemhlavý Junkers Ju-87 Stuka a Focke Wulf Fw 190. 22. února přidala Bf 109G-4 a Ju-88, ale v souboji s "messerem" byla zraněna. Dokázala se vrátit na základnu, ale z kokpitu ji museli vytáhnout.  

23. února byly vyznamenána řádem Rudé hvězdy, povýšena do první důstojnické hodnosti a byla zařazena mezi "lovce". Tato privilegovaná skupina pilotů měla možnost létat se svým číslem a "volně lovit" cíle dle vlastního uvážení.

Mezi cenné trofeje patřil sestřel dělostřeleckého pozorovacího balonu na konci května 1943. Několika pilotům před ní se to nepodařilo. Lilja balon oblétla širokým obloukem a zaútočila z týlu. Exploze vodíku byla zdaleka viditelná.

13. června 1943 byla Lilja jmenovaná velitelkou roje. 16. července napadlo 6 sovětských Jaků 30 německých bombardérů s eskortou 6 stíhaček. Lilja si připsala další sestřel, sama však byla sestřelena a musela přistát na břicho. 

Štěstí Lilju definitivně opustilo 1. srpna 1943.  Při svém posledním letu sestřelila další dvě stodevítky. Jednu pilotovanou Hans-Jörgem Merklem, esem s 30 sestřely. Z bojového letu se však nevrátila. Naposledy byla viděna, jak s dvěma Messerschmitty v závěsu mizí v mraku. Jejím přemožitelem se stal pravděpodobně Hans Schleef, který hlásil sestřel LaGG-3, ale podle místa a okolností souboje si zřejmě spletl typ letounu své 23. oběti.    

Za své výkony by měla Lidia Litvjak nárok na Zlatou hvězdu hrdiny SSSR, ale vzhledem k tomu, že se nenašlo tělo, mohla být na základě Stalinova rozkazu č. 270 považovaná za zrádce a dezertéra. Takže se na ni nedostalo.

Její mechanička Inna Pasportnikova věnovala po válce přes 30 let pátrání po zmizelém letadle své kamarádky. V roce 1979 se našly trosky letounu a drobná kostra pilota. Podle výrobního čísla se podařilo zjistit, že letoun patřil Lidii a ministerstvo obrany v roce 1986 potvrdilo, že ostatky jsou také její. 

5. května 1990 byla Lidia Vladimirovna Litvjak konečně po zásluze vyznamenána Zlatou hvězdou hrdiny SSSR. Dekret podepsal Michail Gorbačov. 

Bílá růže ze Stalingradu 

Lili byla romantička a rebelka. Odbarvovala si vlasy. Svou mechaničku posílala na ošetřovnu "loupit" peroxid. Ještě ve výcviku dostala trest za to, že si z kožešinových bot odřezala vršky, a ušila si z nich "módní" límec ke kombinéze. 

Z hedvábí starých padáků si stříhala mašle, barvila je čím se dalo a nosila je ve vlasech. Měla ráda květiny, především růže. Trhala je při každé příležitosti a pugéty zdobila kokpit svého Jaku. Piloti, kteří s ní sdíleli letoun, je okamžitě vyhazovali, protože věřili, že přinášejí smůlu. 

Na bok letadla si nechala namalovat bílou lilii. Německým pilotům připomínala spíše růži, takže dostala přezdívku "Bílá růže ze Stalingradu." Podle hodnocení velitele pluku Borise Jeremina byla: "ve vzduchu agresivní, rozený stíhač." Na druhou stranu, po návratu z vítězného letu prováděla přízemní akrobacii, čímž vždy spolehlivě vytočila velitele pluku.

Lilja provedla 168 bojových letů, v 66 případech došlo ke kontaktu s nepřítelem. Připisuje se jí 11 sólo sestřelů letadel, 1 balon a 2-4 setřely ve spolupráci. Mezi jejími oběťmi byla minimálně dvě esa s více než 10 sestřely.

Zdroj: Bill Yenee, The White Rose of Stalingrad, Osprey Publishing, 2013; George Mellinger, Yakovlev Aces of WW2, Osprey Publishing, 2005.