Nejnovější

Sporťák s kočičíma ušima byl posledním dílkem skládačky 

Tím hlavním důvodem, proč je nezbytné věnovat pohybu magnetického severního pólu pozornost, jsou nejmodernější technologie. I kvůli nim je mimo jiné nutná pravidelná aktualizace světového modelu zemského magnetického pole, podle něhož se řídí řada mezinárodních navigačních systémů využívaných například v chytrých telefonech, v Google mapách, ale i v moderní lodní dopravě.

Obavy nebo alespoň znepokojení se tak zdají být na místě, protože je již zřejmé, že současná rychlost posunu magnetického pólu je taková, že si vyžádala předčasnou aktualizaci modelů zařízení už v roce 2015. Předpokládalo se přitom, že to bude nutné provést až v roce 2020.

Rychlý pohyb směrem k Sibiři

Obecně se ví, že severní magnetický pól Země putuje neustále. Nikdo tedy od něj neočekával, že zůstane na stejném místě. Nedávno se však začal posouvat směrem k Sibiři tak rychle, jak to dosud nebylo zaznamenáno. Někteří vědci to připisují tomu, že za tím stojí pohyb tekutin ve vnějším polotekutém zemském jádru nacházejícím se mezi pevným vnitřním jádrem planety a zemským pláštěm. Ostatní však jasno nemají.

Pohyb magnetického severního pólu byl poprvé zaznamenán v roce 1831. Od té doby vědci sledují jeho neustálé pomalé posouvání od kanadské Arktidy směrem na Sibiř. Magnetické pole Země tvoří elektrický proud vznikající třením při rotaci vnějšího polotekutého zemského jádra. Toto jádro tvoří oceán přehřátého a vířícího tekutého železa. Na rozdíl od pevného geografického severního pólu se tedy ten magnetický pohybuje podle toho, jak se mění magnetické pole v návaznosti na pohyb tekutého železa ve vnějším zemském jádru.

Nevysvětlitelné zrychlení

Poté, co se ukázalo, že se skutečně děje něco nepředpokládaného, Evropská kosmická agentura spustila v roce 2013 kvůli průzkumu zemského magnetického pole vesmírnou misi ESA Swarm. To znamenalo vypuštění tří družic na oběžnou dráhu, jejichž úkolem je shromažďovat informace, jak zemské magnetické pole vzniká a jak Zemi chrání od nebezpečných elektricky nabitých částic ve slunečním větru. Vloni doplnila tento projekt ještě kanadská družice Cassiope, která mimo jiné dodává informace o kosmickém počasí.

S využitím satelitních dat získaných během posledních dvaceti let, včetně údajů z družic ESA Swarm, je tak nyní vidět, že polohu severního magnetického pólu nejvíc ovlivňuje rovnováha, nebo naopak přetahování mezi dvěma silnými laloky magnetického toku. Jedná se o laloky nacházející se na rozhraní mezi vnějším jádrem a zemským pláštěm. Jeden je pod Kanadou, druhý pod Sibiří.

Pól se v příštím desetiletí posune až o stovky kilometrů

Aktuální vědecký výzkum ukazuje, jak se změny v pohybu roztaveného železa ve vnějším zemském jádru prodloužily hlavně mezi lety 1970 až 1999, a to zejména u kanadského laloku. To výrazně oslabilo jeho vliv na zemském povrchu. Podle všeho je právě toto důvod, proč došlo ke zrychlení pohybu magnetického pólu směrem na Sibiř.

Jednoduché modely zohledňující tento proces a popisující budoucí geomagnetickou změnu předpovídají, že v příštím desetiletí bude severní magnetický pól dál pokračovat po své současné trajektorii a posouvat se o dalších 390 až 660 kilometrů směrem na Sibiř.

Do jaké míry tato situace zamíchá navigačními technologiemi, si nikdo netroufá odhadnout. (Dále čtěte: OSN varuje před děsivou budoucností. Již nyní na naší planetě dochází k dalšímu masovému vymírání).