Nejnovější

Sporťák s kočičíma ušima byl posledním dílkem skládačky 

Ve třicátých letech 20. století byla ruská Rudá armáda posedlá velikostí. Snažila se mít vše co největší. Tanky, vlajky, automobily i letadla. 

Nejdůležitějšími vlastnostmi dobrého vojenského letadla je bezesporu rychlost, palebná síla a dolet, existuje ale jeden parametr, který budil vždy větší obdiv než jakýkoliv jiný - velikost. A právě v této veličině vynikal prototyp obřího po zuby ozbrojeného bombardéru Kalinin K-7.

Letoun Kalinin K-7 byl sovětský víceúčelový letoun, který vznikl počátkem 30. let dvacátého století. Obří letadlo mělo sloužit armádě jako těžký bombardér, zhotoven měl být ale také jako výsadkový stroj. Plánována byla i verze civilního dopravního letounu, nakonec byl ale dokončen pouze jediný prototyp.

Přestože od této koncepce letounu Sověti později upustili, jednalo se o obdivuhodnou konstruktérskou práci. Letadlo takové velikosti bylo do té doby neslýchanou záležitostí o to více, že vzlétlo pouhých třicet let poté, co se vznesli do oblak legendární bratři Wrightové.

Projekční práce odstartovaly v roce 1928, samotná výstavba pak o tři roky později v Charkově, kde byla pro zhotovení obřího stroje postavena nová speciální hala. Letadlo mělo velmi nevšední konstrukci, která se vyznačovala obrovským pevným podvozkem, kde byly zároveň umístěny kulometné věže. Zdaleka největší výzvou pak byla pro konstruktéry samonosná křídla s rozpětím neuvěřitelných 53 metrů, která měla navíc velice neobvykle vysoký profil až 2,3 metru. Unikátní byla také plocha křídel, kterou tvořilo celkem 452 metrů čtverečních.

Výrazně prosklená kabina pro dva piloty, navigátora, radistu a mechanika byla umístěna v křídle. Ostatních 7 členů posádky bylo rozmístěno v jiných částech stroje a komunikovali spolu telefonem. Obří stroj mělo původně pohánět šest motorů BMW, nakonec byly ale použity motory domácí výroby Mikulin AM-34 o výkonu 750 koní.

Během zkoušek se ukázalo, že výkon je nedostatečný a bylo nutné přidat další motor, který byl umístěn za hranu křídla. Zajímavostí také bylo, že díky silnému profilu křídel byl Kalinin K-7 protkán sítí chodeb, pomocí kterých mohly být motory laděny a případně i opraveny přímo za letu.

Výzbrojí Sověti rozhodně nešetřili a letoun byl skutečnou létající pevností ještě dávno předtím, než spatřily světlo světa letadla jako B-17 a B-29. Kalinin měl být vybaven osmi kanóny ráže 20 mm a stejným počtem těžkých kulometů ráže 7,62 mm. Díky tomuto arzenálu by letoun měl pokryty všechny strany nejméně třemi střeleckými pozicemi.

Samozřejmostí byly také bomby, kterých mohl Kalinin nést až 16 tun v závislosti na vzdálenosti svého cíle. S šesti tunami bomb mohl dálkový bombardér zasáhnout cíl ve vzdálenosti až 2 400 kilometrů. Výsadková verze mohla namísto pum převážet 112 plně vyzbrojených mužů, lehká obrněná vozidla a dokonce i tanky.

Samotný vývoj stroje však provázela řada problémů a první testy vykazovaly nedostatečnou tuhost konstrukce, která se projevovala silnými vibracemi, takže letadlo muselo být doplněno o výztuhy. Kalinin K-7 po řadě úprav poprvé vzlétl v ranních hodinách 21. srpna 1933. Zkušební piloty překvapila jeho snadná ovladatelnost a vysoká míra stability, kterou se velká letadla vyznačují.

Po další desítce testovacích letů ale došlo k tragédii. Na konci listopadu při měření maximální rychlosti, která byla až 225 km/h, se jediný prototyp během nízkého průletu zřítil a z 20 členů posádky na palubě jich 14 zemřelo spolu s jedním technikem na zemi.

Jako příčina neštěstí byl označen dodatečně instalovaný sedmý motor, který v určitých manévrech silně zatěžoval konstrukci, spolu se silným kmitáním ocasní části při plném výkonu. Následkem značného přetížení se zlomil jeden z ocasních nosníků a letadlo se stalo neovladatelné.

Přes tragickou havárii ale práce na vývoji letounu pokračovaly, až v roce 1935 přišel příkaz výrobu druhého prototypu ukončit. Od této konstrukce letadel Sověti upustili a vývoj letounů se vydal jiným směrem. Duchovní otec stroje Konstantin Kalinin byl později během Stalinových čistek popraven.

Podobná vojenská monstra vznikala v Sovětském svazu také později, zejména v dobách studené války. Jedním z takových je například „příšera z Kaspického moře,“ jak byl přezdíván projekt ekranoplánu. Jednalo se o obří stroj s proudovými motory, který byl napůl lodí a napůl letadlem. Rusové nedávno tento nepříliš úspěšný projekt dokonce oživili (čtěte: Rusové oživili sovětský projekt takzvané příšery z Kaspického moře).