Nejnovější

Sporťák s kočičíma ušima byl posledním dílkem skládačky 

První to zkusili Egypťané, ale po několika výstrahách ze strany izraelské tajné služby Mossad a po prohrané válce raději usedli k jednacímu stolu. Prezident Násir se jaderného programu vzdal a přistoupil na mírová jednání s Izraelem.

Svaté právo Arabů na jaderné zbraně

Další zemí, která zahájila jaderný program, byl Irák. Po několika převratech se v zemi dostala k moci nechvalně známá Socialistická strana arabské obrody (BAAS) se Saddámem Husajnem v čele. Ten ve svých projevech opakovaně prohlašoval, že: „ … je svatým právem arabských zemí vlastnit jadernou zbraň.“ Každému bylo jasné k čemu. Z titulu své funkce sestavil tajný program na výrobu jaderné zbraně, který osobně kontroloval.  

V listopadu 1975 se vypravil do Francie, kde s premiérem Jacquessem Chiracem podepsal kontrakt na dodávku a zprovoznění jaderného reaktoru, a to včetně zaškolení obsluh a dodávky paliva. Plněním ze strany Iráku byla dodávka ropy. V roce 1979 začala v Iráku montáž francouzských reaktorů Tammuz 1 a 2.

Izrael zahájil diplomatické aktivity, aby dokončení reaktorů zabránil. Premiér Menachem Begin, mluvil o „ … druhém holocaustu.“ Když selhaly diplomatické aktivity, přišly na řadu razantnější metody. Mossad spustil operaci Sphinx.

6. dubna 1979 explodovala ve skladových objektech v přístavu Toulon nálož. Výbuch zničil část dílů reaktoru připravených k nalodění a exportu do Iráku. Dokončení reaktoru se podařilo zdržet, ale ne zastavit.

Dr. Jehja El Meshed, jednička iráckého jaderného výzkumu, byl několikrát varován. Když se přesto v červnu 1980 vypravil do Paříže domluvit podrobnosti dodávek vysoce obohaceného uranu pro irácký reaktor, byl zastřelen agenty Mossadu.

Přesto bylo jasné, že se veškeré aktivity směřující ke zmaření dostavby iráckého jaderného reaktoru míjejí účinkem. Nezbylo než přistoupit k vojenskému řešení, ale to nebylo snadné. Nejlepší obranou reaktoru před útokem ze strany Izraele byla totiž jeho samotná poloha – zhruba 1000 km od židovského státu. Izrael neměl s Irákem společnou hranici ani letouny s potřebným doletem.

Nová letadla - nové možnost

Situace se změnila nákupem letounů F-15 Baz a F-16 Netz. 29. října 1980 padlo rozhodnutí o zahájení přísně tajné akce Opera, jejímž cílem bylo zničení reaktoru. Bylo vybráno 12 nejzkušenějších pilotů F-16. Osm z nich se mělo přímo účastnit náletu, čtyři byli náhradníci. Celou akci mělo krýt 6 letounů F-15 Baz.

Ale ani F-16 s výzbrojí a třemi přídavnými nádržemi neměly takový dolet, aby se dostaly nad reaktor a zpět. Bylo potřeba improvizovat. Piloti nesměli používat forsáž. Nesměli se pustit do souboje s nepřátelskými letouny. Letouny se tankovaly ještě na čáře vzletu, kdy již měly spuštěné motory.  

Mezitím se irácký reaktor pokusili zničit Íránci, kteří se jaderných zbraní v rukách Saddáma Husajna báli stejně jako Izraelci. Íránci použili bomby ráže 500 liber, které však nedokázaly probít kopuli reaktoru. Tuto informaci předali Izraelcům. Pro Izraelce to znamenalo použít bomby ráže 2000 liber. F-16 byly tím pádem při vzletu více než o tunu přetížené.

Nejmladším účastníkem mise byl Ilan Ramon, kterému bylo v době náletu 26 let. Tento pilot se později stal prvním izraelským kosmonautem. Zahynul 1. února 2003 při katastrofě raketoplánu OV-102 Columbia. Při letu do vesmíru měl s sebou kopii kresby čtrnáctiletého pražského chlapce Petra Ginze.

Izraelské letouny vzlétly 6. června 1981 v 15:55. Krátce na to musely proletět vzdušným prostorem Saúdské Arábie. Nálet probíhal za přísného rádiového ticha v přízemní výšce. Teprve před cílem piloti nabrali výšku.

V 17:35 se první F-16 vrhla na cíl. Hned první dvojice bomb probila kopuli reaktoru. Z 16 svržených bomb zasáhlo cíl 14. Budova reaktoru byla zničena. Celkové ztráty na životech byly 10 iráckých vojáků a jeden francouzský civilista.

Popravy a následky

Ale to byly jen přímé ztráty. Když se Saddám Husajn dozvěděl o náletu, nechal zastřelit velitele PVO a několik dalších důstojníků. Dalších 23 lidí bylo uvězněno.

Návrat F-16 probíhal ve výšce přes 11 000 m, kvůli menší spotřebě paliva. Příblížení přízemním letem totiž vyprázdnilo 2/3 objemu nádrží. V 19:00 dosedly letouny na základnu Etzion, s prakticky vyschlými nádržemi. Té „nejplnější“ zbývalo palivo na 15 minut letu. Operace skončila a s ní i irácké ambice na získání jaderných zbraní.

Reakce světových politiků v čele se Sovětským svazem a Ligou arabských zemí byla téměř hysterická, připojila se samozřejmě i Francie a další země. Rada OSN nálet odsoudila. Americká diplomacie sice rezoluci podpořila, ale obratně se jí podařilo vetovat všechny návrhy na sankce a humbuk kolem náletu postupně vyšuměl.

Celá akce vypadala zcela jinak o necelých 10 let později, během války v Zálivu. Umírněný postoj Izraele k raketovému bombardování svého území ze strany Iráku byl ovlivněn vědomím, že určitě nenesou jaderné hlavice.

Zdroj:

Efrati, Weiss, F-16 A/B Netz, Isradecal Publications 2000

Cooper, Bishop, Target: Saddam's reactor, Key Publishing 2004