Legendární létající špion U2 se chystá do důchodu. Otázkou zůstává, jaký letoun jej nahradí
Americké letectvo sice neuvedlo, čím hodlá za tři roky stroje U2 nahradit, hodně se ale mluví o zatím utajovaném dronu Northrop Grumman RQ-180, o kterém se toho ví opravdu jen velmi málo. RQ-180 údajně vypadá podobně jako tvar létajícího křídla stealth bombardéru B-2, který je rovněž z dílny firmy Northrop Grumman. Přes 52 metrů dlouhý dron již existuje a údajně je také plně funkční na letecké základně Beale v severní Kalifornii.
Američané mají poměrně rozsáhlý program vývoje bezpilotních letounů. Kromě utajovaného RQ-180 také mimo jiné testují bezpilotní letouny nové generace, jako je XQ-58A Valkyrie, bojový letoun bez posádky, navržený tak, aby létal vedle letadel s lidskou posádkou a podporoval úderné mise. Američané také chtějí mít roje cenově dostupných dronů, z nichž alespoň některé by mohly být naváděny pomocí umělé inteligence.
Drony jsou oproti takovým strojům, jako je U2, mnohem levnější a náklady jsou právě tím důvodem, proč se slavné špionážní letadlo začíná chystat na svůj důchod. Společnost Lockheed Martin vyvinula letoun U-2, přezdívaný Dragon Lady už v padesátých letech minulého století. Je to jednomotorový průzkumný letoun pro lety ve velkých výškách, který zpravodajské informace shromažďuje za dne i v noci a za každého počasí z výšky až 21 300 metrů.
Je to ale už velmi starý stroj a proto jeho konstrukce, která mu dodává pozoruhodný výkon, z něj ale také dělá obtížně létající letadlo. Takže jeden jediný pilot má opravdu plné ruce práce, aby stroj uřídil a ještě stihnul obsluhovat veškerou špionážní techniku. Řízení letadla U-2 je navrženo pro let ve velkých výškách a aby pilot vůbec stroj uřídil, musí použít opravdu hodně síly. U-2 je také velmi citlivý na boční vítr, což spolu s jeho tendencí vznášet se nad dráhou způsobuje, že s letadlem je notoricky velmi obtížné přistát. Přistání na ranveji dokonce vyžaduje asistenci vozidla, ze kterého je pilotovi U2 hlášena jeho výška. Je to zkrátka už velmi starý stroj, i když legendární.
Pilotování U2 je obtížné i z dalšího důvodu. Kvůli vysoké provozní výšce a částečnému přetlakování v kokpitu, musí mít pilot na sobě částečně přetlakový skafandr, který dodává pilotovi zásobu kyslíku a poskytuje nouzovou ochranu v případě ztráty tlaku v kabině. Zatímco piloti mohou pít vodu a jíst různé tekuté potraviny ve stlačitelných nádobách přes samotěsnící otvor v obličejové masce, při osmihodinové misi obvykle ztratí až 5 procent tělesné hmotnosti. Aby se snížilo riziko rozvoje dekompresní nemoci, piloti dýchají stoprocentní kyslík po dobu jedné hodiny před vzletem, aby odstranili dusík z krve. Při transportu do letadla se používá přenosný přívod kyslíku. Od roku 2001 údajně více než tucet pilotů utrpělo následky dekompresní nemoci, včetně trvalého poškození mozku v devíti případech.
První špionážní mise byly létány s trimetrogonovou kamerou A, skládající se ze tří kamer s ohniskovou vzdáleností 610 mm, s rozlišením F/8 60 řádků na mm. Následovala kamera B s objektivem s ohniskovou vzdáleností 910 mm se světelností F/10 a kompenzací pohybu obrazu s rozlišením 100 řádků na mm. Jednalo se o panoramatickou kameru, která snímala extrémně velkou plochu zemského povrchu. Konstrukce čočky sestávala z jediné asférické singletové čočky. Kromě toho U-2 také nese sledovací kameru Perkin-Elmer s nízkým rozlišením, která pořizuje souvislé fotografie od horizontu k horizontu. Letoun má také různé senzory v přídi. U-2 je schopen současně shromažďovat signály, zpravodajské informace a vzorky vzduchu. Senzory obrazové inteligence zahrnují buď fotografii na mokrém filmu, elektrooptické nebo radarové snímky a U2 také může používat datové spoje v přímé viditelnosti i nad horizontem. Umí toho tedy sice hodně, ale je tak těžce ovladatelný a nákladný, že odchod do důchodu tohoto létajícího špiona je zkrátka už nevyhnutelný.
Autorský článek, další zdroj: Eurasian Times
