I detektor lži se dá podvést. Víte, jak funguje, a dokázali byste ho obelhat?
Přístroj je typicky používaný k provádění polygrafických testů. Pokud vás zajímá, jak se dá přístroj podvést, měli byste nejprve rozumět tomu, na základě čeho vaše odpovědi vyhodnocuje. Skládá se z fyziologického záznamníku. Ten vyhodnocuje tři indikátory abnormálních reakcí těla: srdeční frekvenci spolu s krevním tlakem, dýchání a vodivost kůže. Při většině testů se dnes používají počítačové záznamové systémy. Frekvence a hloubka dýchání se měří pomocí pneumografů obalených kolem hrudníku testovaného subjektu. Kardiovaskulární aktivita se hodnotí pomocí manžety na měření krevního tlaku a vodivost kůže se měří pomocí elektrod připojených ke konečkům prstů subjektu.
Během testování se běžně používá několik technik dotazování. Nejčastější technikou při vyšetřování trestných činů je test kontrolních otázek. Takzvaný CQT porovnává odpovědi na „relevantní“ otázky (kupříkladu: „Víte, kde leží tělo vašeho bratra?“) s odpověďmi na „kontrolní“ otázky. Kontrolní otázky jsou navrženy tak, aby kontrolovaly účinek zkoušení. Obvykle se týkají přestupků, které jsou podobné těm, které jsou vyšetřovány, ale odkazují na minulost subjektu a mají velmi široký záběr. Například: „Lhal jste někdy své rodině?“
Subjektu je nejprve vysvětlena technika a následně mu zkoušející položí několik předtestových otázek. Předtestový rozhovor je navržen tak, aby zajistil, že subjekt porozuměl otázkám, a měl by zároveň vyvolat pocit, že přístroj je opravdu přesný při zkoumání reakcí.
Předpokládá se, že osoba, která říká pravdu, se bojí kontrolních otázek více než těch relevantních. Je to proto, že kontrolní otázky jsou navrženy tak širokosáhle, aby vzbudily u subjektu obavu o jejich pravdivost. Relevantní otázky se zatím ptají na zločin, o kterém ví, že jej nespáchal. Vzorec větší fyziologické reakce na relevantní otázky než na kontrolní vede k diagnóze klamu. Větší reakce na kontrolní otázky vede k úsudku, že subjekt mluví pravdu a je nevinný. Pokud není nalezen žádný rozdíl mezi relevantními a kontrolními otázkami, je výsledek testu považován za „neprůkazný“.
Další variantou je takzvaný Test znalostí viny, označovaný GKT. Ten zahrnuje vytvoření širšího testu, kdy dotyčný neodpovídá ano či ne, ale volí přímo odpovědi z nabídky. Možnosti, které dostává na výběr, se týkají přímo znalostí, které může mít o události pouze pachatel. Využívá se například při podezření z krádeže. Otázky pak mohou znít jako: „Bylo ukradeno dvě stě korun, dva tisíce korun nebo dvacet tisíc korun?" Pokud správnou odpověď zná pouze vinný podezřelý, větší fyziologická reakce na správnou volbu by svědčila o tom, že dotyčný se záměrně vyhýbá odpovědi, kterou zná. S dostatečným počtem otázek tak může dojít ke zhodnocení situace. GKT nejsou široce využívány, ale je o ně velký zájem.
Test má ale i svá omezení. Lze jej použít pouze tehdy, když mají vyšetřovatelé informace, které by znal pouze vinný subjekt. Navíc jich musí být dostatek, aby potvrdily fyziologické reakce vyslýchaného subjektu a usvědčily jej, pokud je vinný.
Přesnost testů na detektoru byla dlouho těžko zhodnotitelná. Základní problém je, že neexistuje žádný důkaz, že jakýkoli vzorec fyziologických reakcí je jedinečný pro podvod. Čestný člověk může být nervózní, když odpovídá pravdivě, a nepoctivý člověk nemusí být úzkostný. Není dostatek dobrých studií, které by ověřily schopnost detektoru lži odhalit podvod.
Velkou roli hraje také víra testovaného subjektu v účinnost postupu a možnost, že jej detektor opravdu odhalí. Jestliže nevěří technologii, pak nemá strach a netrpí nervozitou. Jedním z důvodů, proč se testy na detektoru lži mohou jevit jako přesné, je to, že subjekty, které věří, že test funguje a že je lze detekovat, se mohou přiznat nebo budou při dotazu velmi úzkostné. Vyšetřovatel se může pokusit podezřelého zmást i tím, že mu bude tvrdit, že přístroj rozeznal jeho lež, přestože na grafu neuvidí nic neobvyklého. Jedná se tedy o jakousi psychologickou hru, která zatlačí pachatele do kouta a usvědčí se sám.
Dokázali byste obelhat detektor lži?
I tohle je hra s psychikou. Myšlenka celého testu spočívá v tom, že se vám vyšetřovatel pokládá otázky, a když lžete, dostáváte se do většího stresu, než když říkáte pravdu. Jednoduchý způsob, jak ošidit testy na polygrafu, je tedy záměrně zkreslit vaše fyziologické údaje. Možná to zní složitě a dozajista to úplně jednoduché nebude, nicméně když mluvíte pravdu, můžete detektor zmást například kousnutím do jazyka. Nebo můžete myslet na něco, co je pro vás děsivé, trapné, či jinak vyvádějící z míry. Můžete si vzpomenout třeba na traumatickou událost z minulosti. Nic z toho pochopitelně není snadné, zatímco vám někdo pokládá otázky. Pokud ale tohle někdo dokáže, pak se jeho odpovědi na zásadní otázky, jež by jej mohly usvědčit, nejeví jinak než na otázky kontrolní a celý výslech působí dojmem, že byl dotyčný zkrátka jen ve stresu.
Pokud subjekt odpovídá na otázky ano či ne a není nucen k složitějšímu výběru odpovědí, zmást detektor je pro něj podstatně jednodušší. Nad otázkami nemusí příliš přemýšlet. Důležité je také to, jak zvládá testovaný udržovat svou dechovou frekvenci. Pokud se drží mezi 15 až 30 nádechy za minutu, neděje se nic neobvyklého.
Někteří zajdou dokonce tak daleko, že na běžné kontrolní otázky odpovídají záhadným způsobem, jako by nerozuměli, co se od nich očekává. Například na otázku: „Kde bydlíte?“ odpoví, že v domě. Tím zmatou nejen přístroj, ale hlavně zkoušejícího. Podivné reakce pak velmi stěžují snahu vyšetřovatelů, nahlédnout do systému fungování těla podezřelého.
Autorský článek. Další zdroje: Bbc.com
