Nejnovější

Sporťák s kočičíma ušima byl posledním dílkem skládačky 

Starší generace si ještě pamatuje, že chtěl-li člověk v TV změnit program, či přeladit na jinou rozhlasovou stanici byl nucen se zvednout z gauče, k přístroji dojít a pomocí takových těch „čudlíků“ zvolit jinou stanici či program. Pohodlné to pravda moc nebylo.

V našich krajích to ještě nebylo tak zlé. Česká televize vysílala na dvou programech, a tak se diváci zase až tak moc nenaběhali. Ostatně vzpomínáme, jak na nějakém z Návštěvních dnů Šimka a Grossmana v divadle Semafor si z toho dělali oba protagonisté legraci. „Sedí si doma, přepínají televizi, jak chtějí, a žádný z obou programů jim není dost dobrý“. Tak nějak tehdy populární věta zněla.

Nicméně třeba ve Spojených státech a v dalších státech na tehdejším „západě“, kde vysílalo několik televizních kanálů, už byla situace poněkud jiná. A tak se hledala cesta, jak sledování televize a volbu programů divákovi zpříjemnit.

Někdy počátkem padesátých let se tedy objevuje první „dálkový“ ovladač. Ovšem pod tímto pojmem se skrýval přístroj od našeho dnešního ovladače přece jen poněkud odlišný. Televize a ovladač byly propojeny kabelem, kterým se povely z ovladače přenášely do přístroje. O tom, že to nebylo příliš šikovné, svědčí dobové zkušenosti o zničených přístrojích a pochroumaných údech, když někdo o tu „pupeční šňůru“ zakopl. A tak se hledalo lepší řešení. O pokroku v rozvoji robotiky jsme informovali v tomto našem článku.

První skutečně bezdrátové ovládání se objevuje v roce 1955 a je založeno na fotobuňkách umístěných v rozích přijímače. To už bylo o něco lepší. Alespoň se o něj nikdo „nepřerazil“, ale fotobuňky jak známo reagují na světlo, a tak vám televizi mnohdy ovládalo sluníčko nakukující do pokoje. Ani toto tedy nebylo uspokojivé řešení. Technici a konstruktéři museli hledat dál. Zprvu se zdálo, že by uspokojivé výsledky mohl přinést princip využívající radiových vln. Vlny také celkem spolehlivě fungovaly. Přece jenom však měly „drobný“ nedostatek. Protože se šíří všemi směry a nezastaví je ani stěna obýváku, tak váš dálkový ovladač ovládal i televize sousedů a naopak.

Pokrok nastal až s objevem tranzistorů v šedesátých let a na dlouhá léta byla „dálka“ vyřešena. Systém s tranzistory se úspěšně používal až do počátku 80. let minulého století a bylo ho prodáno téměř 10 milionů kusů.

To už se však objevuje infračervená dioda, která emituje paprsek o nízké frekvenci, pro lidské oko neviditelný. A na tomto principu pracují všechny současné ovladače, ať již televizí, stereí, satelitů nebo třeba golfových vozíků. A tak dnes můžeme sedět pěkně pohodlně v křesle či na pohovce a skutečně přepínat, jak chceme.

Že to naší tělesné kondici nijak neprospívá, je už věc jiná. Ostatně první ovladače byly známy lidovým názvem pod názvem „líné kosti“. Docela výstižné.