Nejutajovanější zbraň studené války: Tento kosmický kanón byl použit na oběžné dráze
Jediná vesmírná zbraň na světě byla instalována na vesmírné stanici Almaz. Jednalo se o těžký kanón R–23M Kartech, který byl odvozen od těžkého letadlového kanónu. Původní 23 milimetrový kanón byl navržen Aronem Rikhterem pro výzbroj nadzvukového bombardéru Tupolev Tu-22. Tato zbraň je po světě poměrně dobře známá, ale jeho vesmírný bratranec zůstal po více než čtyřicet let v utajení.
Od počátku vesmírného objevování byl Sovětský svaz posedlý strachem, že se přiblíží americká vesmírná sonda k jeho satelitům a začne je nějakým způsobem odposlouchávat. Tyto obavy byly v období studené války natolik reálné, že se obě strany železné opony pustily do vývoje kosmického arzenálu na ničení nepřátelských satelitů. Během tohoto období bylo totiž v podstatě logické, že kosmická loď má mít na palubě nějakou obranu.
Jeden z raných projektů, sovětská vesmírná stanice s názvem Almaz, se stal prvním skutečným kandidátem, který na palubě měl nést vesmírný kanón. Obytná základna Almaz byla určena výlučně pro vojenské průzkumné účely. Almaz měl nést na palubě v té době nejmodernější škálu zařízení od kamer, radarů až po kosmický kanón R–23M.
Vývoj zbraně byl přidělen moskevské kanceláři KB Tochmash pod vedením Aleksandra Nudelmana, jehož inženýři si od konce druhé světové války připsali mnoho inovací v oblasti leteckých zbraní. Pro tento projekt vyvinul Nudelmanův tým 14,5 milimetrový rychlopalný kanón, který prý dokázal zasáhnout cíle až na tři tisíce metrů. Kosmická zbraň mohla údajně vypálit až 5000 dvousetgramových nábojů rychlostí 700 metrů za vteřinu.
Papírovými hodnotami se na svou dobu jednalo o úctyhodnou techniku. Instalace v kosmické stanici však zbraň výrazně limitovala už jen proto, že pro zaměření cíle museli astronauti nejprve otočit téměř dvacetitunovou loď a teprve potom mohli začít střílet.
Zatímco vesmírný kanón R-23M byl ve vývoji od poloviny šedesátých let, zbytek projektu Almaz se táhl léta za původním plánem. Mezitím se stále více začalo spoléhat na bezpilotní družice, které měly potřeby armády pokrýt.
Projekt NASA s názvem Skylab měl být spuštěn v roce 1973, což znamenalo, že SSSR začalo čelit vážnému nebezpečí, že závod o první vesmírnou stanici na oběžné dráze prohraje. Sovětská vláda se tehdy nakonec rozhodla vybudovat malou civilní základnu z kompozitních materiálů a použitím hardwaru Almazu, v podobě kosmické lodi Soyuz. Mise byla zahájena v roce 1971 pod názvem Salyut.
Poté co si komunistický Kreml připsal politické body ve vesmírném závodě, dostal projekt Almaz opět zelenou pod rouškou civilních vesmírných stanic. Do roku 1982 mělo SSSR celkem sedm kosmických stanic pod názvem Salyut, ale tři z nich byly ve skutečnosti špionážní stanice Almaz.
Teprve po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 vyšlo napovrch, že kosmický kanón byl skutečně na oběžné dráze použit. Stalo se tak 24. ledna 1975 na palubě vesmírné stanice Salyut-3. Kosmické velení mělo však vážné pochybnosti o tom, jaký vliv bude mít střelba z mohutné zbraně na samotnou stanici, a proto naplánovalo test nové zbraně jen několik hodin předtím, než se měla posádka ze stanice vrátit zpět na Zemi. Při střelbě bylo údajně nutné vyrovnávat zpětný ráz zbraně, aby se loď nedostala do nezvladatelné rotace.
Výsledky testů střelby ve vesmíru však zůstávají dodnes tajné. Podle dalších plánů, kdy měl být Almaz osazen spíše raketami, lze usuzovat, že příliš úspěšné nebyly. Od pádu komunismu se objevila snad jen jediná fotografie této zbraně. Až během tohoto roku se objevil v ruském vysílání obrázek pravého kosmického kanónu a nadšenci ihned zhotovili počítačové modely.
Ať již tato zbraň byla nebo nebyla během testování úspěšná, jedno prvenství má stále jisté. Jednalo se totiž s přehledem o nejvíce utajovanou a legendami opředenou zbraň studené války.
