Pokračování jsme se dočkali po téměř 13 letech. Avatar přichází znovu s průlomovou technikou
Před začátkem filmu se hodně pracovalo na technice a záběrech, než samotné natáčení odstartovalo. Režisér a scénárista filmu James Cameron spolu s kolegou Vince Pacem spolupracovali asi dva roky, natáčeli testy, utvářeli vzhled džungle a hodnotili 3D vzhled. Sám Cameron se po natáčení prvního dílu vyjádřil, že to byl nejnáročnější snímek, který pod jeho rukama vznikl. Natáčení filmu vyžadovalo dva úplně nové typy kamer. Jednou z nich byla 3D Fusion a druhou virtuální kamera Simul-Cam.
3D Fusion
Kamery použité pro natáčení byly značky Sony. Místo použití typické kamery vytvořili James Cameron a jeho partner Vince stereo kameru 3D Fusion využívající dvě kamery Sony F950. Vytvoření systému Fusion, nejpokročilejšího stereoskopického kamerového systému na světě, trvalo sedm let vývoje.
Před tím než vznikl Avatar, používal režisér Cameron novou digitální 3D kameru, aby přenesl zážitek z průzkumu hlubin oceánu do 3D IMAX při filmu Ghosts of the Abyss. Základem pro 3D jsou dvě kamery a lepicí páska. Tradičně využívají 3D kamery vztah master-slave (otrok a pán). Jedné kameře operátor říká, co má dělat, a druhá slepě následuje stejný příkaz. Brzo se ale ukázalo, že při této technice vzniká mnoho chyb a čočky nejsou dostatečně vyvinuté. Při příkazu čočkám docházelo k odchylkám, nedařilo se synchronizovat je s pětimilimetrovou přesností a docházelo k potížím se zachycením sterea.
Na řadu přišel systém Fusion. Ten se používá pro match-move (střet a pohyb), kde máte CG postavy, tedy postavy vygenerované počítačem a potřebujete s nimi vytvořit kompozici do připraveného záběru. Na zařízení Fusion jsou mikromotory přizpůsobené pro nastavení úhlu separace a geometrie kamer Sony F950 tak, aby byla shodná se stereem.
Při natáčení Avatara nebylo využito ani tradiční umístění reflexních značek na tváře herců, aby zachytila jejich výrazy. Místo toho měli herci speciální pokrývku hlavy v podobě fotbalové helmy s připevněnou malou kamerou. Zařízení zaznamenávalo výraz obličeje a pohyby svalů v míře, ve které to doposud žádný film nezachytil. Kamera dokázala zachytit i pohyb očí, což je funkce, kterou předchozí systémy postrádaly a díky níž CG postavy ve filmech vypadaly jako bez života.
James Cameron režíroval scény ve vlastním virtuálním světě. Počítač generoval scénu tak, že neviděl herečku Zoë Saldanu, ale její 10 stop vysokou CG postavu Neytiri s modrou pletí v CG prostředí. Snímky ve fotoaparátu měly ale rozlišení videohry, takže poté, co Cameron dokončil natáčení a střih sekvence, na nich společnost WETA pro vizuální efekty pracovala ještě měsíce, aby vytvořila finální fotorealistické obrázky s vysokým rozlišením.
Virtuální kamera, která umožnila režírování s vhledem přímo do světa Avatara, připomínala ovladač na videohry s připojeným video monitorem. Šlo jen o monitor kamery bez kamery, protože neměla objektiv.
Simul-Cam
V roce 2005 přišel Cameron s nápadem, přesunout se od sledování CG postav na CG pozadí s pomocí virtuální kamery k sledování toho samého záběru skutečnou 3D kamerou.
Systém snímání pohybu funguje tak, že se ke sledování objektů ve 3D prostoru využívají reflexní značky společně s kamerami s takzvaným strojovým viděním. Na tmavém jevišti to funguje dobře. Pokud byste to však zkusili udělat na jevišti s intenzivním živým osvětlením nebo natáčet venku, nefungovalo by to. Stávající systémy pro snímání pohybu se potýkaly s problémy. Například lesklý předmět na scéně naprosto vyrušil systém.
Pak přišel vysoce intenzivní fázovaný LED systém. Společnost Technoprops vytvořila řadu citlivých LED značek, které se snadno synchronizují s kamerami pro snímání pohybu. Šlo o LED osvětlovací systém, který odpaluje LED diody synchronizovaně s kamerami pro snímání pohyb. Pohybové kamery tak viděly značky, ale neviděly nic z jasného živého osvětlení jeviště nebo dokonce slunce. James Cameron tedy mohl konečně režírovat herce v reálném čase jako CG postavy.
Samotný systém Simul-Cam byl otestován až 2 dny před odesláním na Nový Zéland, kde se celý první díl Avatara natáčel. Software byl dotvářen ještě v průběhu natáčení, aby vše fungovalo jak má a přizpůsobilo se potřebám snímku.
Při natáčení Avatara nestačil jeden operační systém, během scén se používaly počítače Linux, Mac i Windows. CG v reálném čase bylo na počítačích se systémem Windows. Systémy Giant mo-cap (snímání pohybu) běželo na Linuxu stejně jako Overdrive a zároveň se pracovalo i s Macy.
Mo-cap se zdokonalilo pro druhý film
Na druhém dílu začal režisér pracovat v bezprostředně po distribučním úspěchu toho prvního. Ano, vytvoření další části trvalo bezmála 13 let. O ději se na veřejnosti dlouho nic nevědělo, i když teď už je známo, že vypovídá o rodinném příběhu Jakea, Neitiri a jejich dítěte. Pokud se však zaměříme na technologie s pomocí kterých byl druhý díl zpracován, není pochyb o tom, že James Cameron opět využil nejmodernější dostupné natáčecí techniky.
Znovu zapojil do natáčení 3D systém, kdy spároval kamery Sony tentokrát model VENICE a přidal k nim stereozařízení pro snímání zvuku. Ve druhém filmu je mnoho scén odehrávajících se pod vodou, což vyžadovalo ještě mnohem vyvinutější technologie mo-cap. Dlouhá mezera mezi natočením jednotlivých dílů vznikla právě kvůli tomu, aby byla technologie pro natočení podvodního dílu dostatečně vyvinuta. Nové kamery si musely poradit s vodní hladinou, která byla pro film komplikovanější.
Nakonec vytvořil režisér ve spolupráci se společností společnost Lightstorm Entertainment opět jedinečný průlomový film. Podle zdrojů by měl totiž běžet ve 3D, aniž byste museli použít brýle. Téměř se zdá, že James Cameron a všichni jeho spolupracovníci, jsou spíše vynálezci než filmoví nadšenci. Další pokračování Avatara jsou navíc naplánována během nadcházejících šesti let vždy s dvouletým rozmezím. Celkem se tak nejspíše dočkáme pěti dílů.
Autorský článek. Další zdroje: Definitionmagazine.com, Desimartini.com
